Fotograf Gallery vystavuje strhující experimentální práce Běly Kolářové
Výjimečně ucelenou, kvalitní a některými položkami dokonce objevnou soukromou sbírku raných děl vytrvalé experimentátorky a originální umělkyně Běly Kolářové (1923 – 2010) představuje výstava s názvem Otisk, stopa, linie, přístupná od 18. ledna do 17. února v pražské Fotograf Gallery. Vystavenou kolekci tvoří zhruba tři desítky prací spojených nejen vročením do 60. let minulého století, ale především vzácnou ukázkou autorčiných výbojů v prostoru fotografického experimentu.
Autorka vystavených působivých, až strhujících kompozic Běla Kolářová je řazena mezi nejzásadnější a nejoriginálnější české umělkyně 20. století. Spojuje se s ní i pojem ženského umění, což budou moci posoudit rovněž návštěvníci Fotograf Gallery. Podle kurátorky Marie Klimešová jsou práce Kolářové příkladem neokázalého, ale velmi přesně promyšleného napětí ženského a mužského rodu, a to na půdorysu neo-dadaistického přístupu, jenž byl autorce blízký právě na počátku 60. let. „Přesto z děl čiší pozoruhodná syntéza intimity a vůle k řádu. Zatímco se dadaisté snažili vyloučit ze své tvorby záměrnost volby a estetický ohled, Běla Kolářová vybírala při plném vědomí,“ doplňuje kurátorka.
Další rozměr výstavě Otisk, stopa, linie vtiskl výtvarník Tomáš Vaněk, který ji doplnil zvukovým pozadím - nahrávkou konkrétního cyklu myčky na nádobí. “Sto padesáti minutový opus ve své struktuře odkazuje k základním principům práce Běly Kolářové,” vysvětluje Tomáš Vaněk a dodává: „Způsob, jakým zacházela s věcmi, je průzračně hravý a odkazuje k jisté metodologické partituře.“ Více na www.fotografgallery.cz.
Během své umělecké dráhy se Kolářová zabývala nejrůznějšími výtvarnými technikami a postupy. Všímala si všedních předmětů, vytvářela nejrůznější druhy koláží a materiálové asambláže. Výstava ve Fotograf Gallery je výjimečná už koherencí tématu i materiálu. V roce 1961 totiž odložila Kolářová fotografický aparát a začala pracovat s takzvaným umělým negativem.
Tvořila přímo s fotografickým papírem či otiskovala předměty do parafinu rozetřeného na celuloidové destičce. „Kolářové experiment s otisky banality navazuje na dávný dadaistický objev odpadku a obyčejnosti. Sestavuje jakýsi stopový atlas zaostřený na nejbližší, důvěrně známé okolí, nabitý jinotaji a metaforami,“ doplňuje kurátorka Marie Klimešová.
Výstava Otisk, stopa, linie dále představí ukázky z cyklu Roentgenogramy v kruhu, který rovněž navazuje na dadaistické impulzy a podstatnou úlohu v nich hraje hmat. Svým způsobem jde o aluzi ke grafickým rotoreliéfům Marcela Duchampa z dvacátých let minulého století. Na rozdíl od něj se však Kolářová snažila ve svých kruhových fotogramech fixovat pohybem vzniklé linie; vytvořila tak chvějivý, imaginární prostor okouzlující – podle Marie Klimešové – „zastaveným světelným chvěním“. Světlo je i přemostěním k unikátní dvojici vystavených fotografií: ty podle znalců díla Kolářové nejotevřeněji reprezentují vnitřní, expresivní proud její imaginace. V zásadě lze hovořit o kresbách světlem.
Dílo Běly Kolářové (1923 - 2010), vznikalo paralelně s tvorbou jejího manžela, Jiřího Koláře. Často je připomínáno, že žila v jeho stínu, zachovala si však tvůrčí nezávislost a vypěstovala originální a nezaměnitelný rukopis. Běla Kolářová se začala umělecky vyvíjet v 50. letech, kdy se zabývala fotografií a svou pozornost soustředila zejména na městskou periferii. Experimentální práci s umělým negativem rozvinula v roce 1961, kdy opustila fotografii v tradiční formě. A začala tvořit bez fotoaparátu přímo v černé komoře, kde pracovala se světlem a drobnými předměty.
V šedesátých letech spoluzaložila skupinu Křižovatka a účastnila se několika významných skupinových výstav (Křižovatka, 1964; Nová citlivost, 1968; Surrealismus a fotografie, 1966 - 67 ad.). Samostatně pak svou tvorbu představila Kolářová na výstavě v Galerii na Karlově náměstí v Praze v roce 1966. V polovině 60. let Kolářová opustila medium fotografie a soustředila se na asambláže tvořené geometrickým uspořádáním drobných předmětů, jako jsou kancelářské sponky, sirky či drobná bižuterie.
V polovině 70. let sledujeme v její tvorbě další převrat. Začala vytvářet rozměrné kresby líčidly a tělesnými doteky. Po normalizaci nesměli Kolářovi vystavovat, ani publikovat. V roce 1979 odešli z Československa a usadili se v Paříži. I proto se tak s tvorbou Běly Kolářové mohla česká veřejnost blíže seznámit až po pádu železné opony na začátku devadesátých let, kdy zde začala samostatně vystavovat, mimo jiné jí připravila v roce 2006 retrospektivní výstavu Národní galerie. V roce 2003 vydalo nakladatelství Arbor Vitae rozsáhlou monografii.
Zasloužený zájem o dílo Běly Kolářové v zahraničí odstartovala až prezentace na přehlídce Documenta XII v německém Kasselu v roce 2007, následně její asambláž Svorková tajenka (1969) zakoupila Tate Modern. Její díla jsou dále zastoupena například ve sbírkách Národní galerie v Praze, Musée d‘Art Moderne de la Ville de Paris či Moravské galerii v Brně. Běla Kolářová zemřela v roce 2010 ve věku 87 let.
Držitel ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáš Vaněk absolvoval Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru prof. Sopka a na grafice II. prof. Kokolii. Na konci devadesátých let začíná používat termín Particip, kterým označuje akce a věci koncipované pro určité místo a situaci. V roce 2000 založil spolu s Vítem Havránkem a Jiřím Skálou Produkci aktivit současnosti.
Po roce 2000 začal vytvářet nenápadné situace ve veřejném prostoru, pohrával si s fenoménem šablonovitosti jak v sémantickém tak mediálním významu. Kolem roku 2006 začíná vytvářet zvukové situace pomocí binaurálních mikrofonů a začíná spolupracovat s Floexem na projektu Živá partitura. Od roku 2010 vede ateliér konceptuálního zkoumání na Akademii výtvarných umění v Praze. Podílí se také na aktivitách sdružení TRANZIT a TRANZITDISPLEY.
Zvláštní poděkováni panu Rostislavu Vaňkovi za zapůjčení děl.