Mám to štěstí, že se jako váš doprovod mohu vracet každého půl roku do Toskánska. V květnu 2012 už jsem si skoro myslel, že mě tam nemůže nic překvapit, ale shoda “náhod” mě posunula zase do jiných dimenzí. A jak se to stane? Tak o tom je dnešní povídání.
V Sieně se objeví chlapík, který se v jinak tmavé ulici postaví do protislunce a zapálí si cigáro, dostanete šanci udělat 7 fotografií, nic víc, nemáte ani sekundu navíc, čas odhadujete, clonu se snažíte co nejvíce otevřít a děkujete za automatické ISO.
Pak se vydám s ostatními expedičníky do San Gimignano. Asi dvouhodinové zpoždění mi vykreslí toto středověké sídlo s městskými věžemi za soumraku, bez turistů, v poklidu podvečera s podmanivou atmosférou.
A další dny v týdnu toskánský vrchol: Belvedere. Kolikrát jsem tam stál při východu a tolikrát se mi schovával, až letos!
Kdo jej nevyfotí, jakoby v Toskánsku ani nebyl. V říjnu jsme dostali od přírody tu šanci udělat snad nejlepší fotografie ze všech mých cest do Toskány. Stíny z oblaků zatančí na okolních kopcích jako taneční soubor na jevišti divadla. Konečně se podařilo to správné světlo! A já zase miluji Toskánsko a pokaždé tady nechám část svého srdce.
Sami z vlastní zkušenosti víte, že se musíte na jedno místo vracet vícekrát, než uděláte fotografii, kterou nosíte v hlavě. Mně těch míst v Toskánsku chybí ještě tak 8-10, než si řeknu pro sebe: tak, a teď to mám nafoceno, jak jsem si představoval. Chce to ale nejen kus kumštu, perfektní znalost fotoaparátu, chování objektivu v protisvětle, kompozice, exponometrie, ale také dost znalostí a zkušeností s pohybem Slunce, světla, znalosti počasí a chování místních mlh, a kde hledat zaručeně správnou předpověď počasí. Chci se o to stále pokoušet, a několik takových lokalit už máme vyhlédnuto. A neznají je ani místní :)
Program na expedici je sice nalinkovaný, ale často se musí změnit, abychom maximálně vytěžili aktuální počasí, a tak jsme sice podle plánu vyrazili na Radicófani, ale to expedice nám vstoupila nečekaná událost ve "městě": oslavy konce vinařské sezóny a vína. V plánu jsme sice měli navštívit tuto známou pevnost na jihu, ale když jsme přijeli na místo, přímo před námi defiloval průvod otevřena ona slavnost. Neměli jsme ani čas vyměnit objektivy, co jsme měli na těle, to jsme byli nuceni použít. Jenže jak rychle nafotit zpravodajsky událost?
Šanci opakovaně se vracet na místo činu a poznávat Toskánsko dvakrát ročně v nejrůznějších fotografických podmínkách dostávám jako váš fotografický doprovod už několik let. Už se začínám učit, který kopec drží nejdéle ráno mlhu, že na jeho severní stranu stojí za to přijet pouze když večer je kolem čtrnácti stupňů a ráno k sedmi, že v 18:30 musíme stát blízko jednoho cypřišového háje s výhledem na Sienu právě proto, že nad jejími věžemi bude právě zapadat Slunce - a nejlepší je, když se po cestě pohybuje auto a víří prach. Možná se to ani nezdá, ale to, že už jezdím po Toskánsku bez navigace, nám šetří spousty času, dokážeme být rychle na více místech za sebou a podle pohybu mraků se přesouvat, kam potřebujeme, a kde to bude zajímavé.
Před cestou jsme trošku trnuli, protože pětidenní předpověď ukazovala na trvalou oblačnost, déšť a 15 stupňů až do středy 3. října. Brrr. Naštěstí tam nahoře dostali včas naši objednávku a kromě neděle, kdy bylo zatačeno a pršelo jen občas, jsme dostali nadílku výborného počasí. Výborné ale neznamená azuro. V Toskánsku se fotí nejlíp s nízkou kupovitou oblačností, Slunce se za něj schová a pak osvětluje pouze několikakilometrové úseky scény. Ideální pro polarizák, ideální pro přechodový filtr, ideální pro focení krajiny pozdního léta. A když se vám na protihlehlém kopci objeví kolega - jako na zavolanou, rozestaví stativ nebo jen gestikuluje a ukazuje na horizont, no to se prostě nedá nevyfotit.
Máme velké štěstí, protože pokaždé se nám sejde na expedici skvělá parta lidí, možná je to tim, že fotografové jsou obecně jiná nátura, ohleduplní k přírodě, okolí, se stejnou “úchylkou”, nadšenci ochotní obětovat spánek a energii k tomu, aby udělali a přivezli co nejlepší fotky.
V říjnu jsme měli jedno neskutečné štěstí. Při naší pravidelné návštěvě Abbazia di Monte Oliveto Maggiore, blízko Asciano jsme se shodou “náhod” seznámili s jedním z mnichů, kteří zde slouží svou službu Bohu. Zavedl nás na místa, kde se turisté vůbec nedostanou a navíc nám řekl o běžném životě mnichů zde na Monte Oliveto Maggiore a také o blízkém klášteře, kde jsou pouze mnišky. Bylo to pro mě jedno z nejsilnějších setkání, protože se do uzavřené komunity duchovních běžně nedostaneme a už vůbec vám někdo nezačně vyprávět o tom, jak tam mnižský řád hospodaří, a že v zimě mají v hradě velkou zimu :)
Když si tam probírám soubor cca tisícovky fotografií z katalogu Lightroomu, vlastně jen část z nich se mi kryje s ostatními z předchozích expedic. Nakonec je tam jiné světlo, jiná nálada, jiná barva polí, a díky jiného objektivu je drtivá většina snímků úplně jiná. To mě baví. Letos poprvé jsem fotil také se SONY NEX7 (recenzi připravuji pro SONYKLUB.CZ).
Máme ještě hodně míst k prozkoumání. Nejvíce Firenze, Sienu, jen pohled na Di Campo je nazapomenutelný. Kdo by se tam nechtěl vrátit znova?
A jak řekl Mirek cestou zpátky: “Já jsem tam nechal své srdce”. Každý z nás tam nechal část sebe, ale tentokrát jsem pochopil, že se do Toskánska budu vracet, a pokaždé tam najdu nějakou tu část svého srdce, co jsem tam nechal minule. A když k tomu dovezu 5 opravdu povedených fotografií, budu mít velkou radost.
O naší expedici do Toskánska se můžete dočíst v mém článku na FOCUSClubu.